Vše má své řešení

2. června 2015 v 23:05 |  Povídky

Tuto povídku mám v hlavě už pár dní a tak trochu mě napadla při čtení Kristýniny povídky k Terce do soutěže. =D No dneska jsem jí konečně napsala a tak jsem jí sem hned dala, ať jí můžu vypustit z hlavy.




Seděla jsem u stolu v kavárně a cítila se jak u výslechu, přestože jsem tam byla s kamarádkou. Snažila jsem se ji přesvědčit, že je vše v pořádku. Její opatrovnický pohled jsem znala nazpaměť. Zrovna mě jedním takovým obdařila. Já se jako pokaždé usmála a řekla ,,Vše je v pohodě." I když už to bylo spíš ze zvyklosti, než že bych to tak doopravdy bylo. V hlavě mi běhaly myšlenky, zda vlastně přesvědčuji ji nebo sama sebe.
,,Melanie, " oslovila mě. ,,Víš, že mě se můžeš svěřit. Se vším. Vždy to tak bylo. Nemusíš se bát říct mi pravdu." i tuhle řeč znám nazpaměť.
,,Ale já ti nemám co říct. Vše je v pořádku." automaticky odpovím a chci převést řeč jinam. Avšak neúspěšně.
,,To, že tě ten tvůj bije, není v pořádku Melanie." řekne až moc nahlas a já se ohlédnu kolem, zda to někdo slyšel.
,,Jenže on mě nebije." už mě unavuje to stále opakovat. Pořád dokola to samé. Proč toho prostě nenechá? Podepřu si hlavu a zadívám se do zrcadla, které je za Lily. Trochu mě vyděsí, co vidím. Propadlé tváře, oči bez jakékoli jiskry štěstí, vlasy ulámané a zplihlé. Přestože to vidím každý den v zrcadle doma, tady je to víc nepříjemné. Není tak snadné si nalhávat, jak vypadáte a jak se cítíte, když všichni kolem vás vidí pravdu, které se sami bojíte. Sedím tak chvíli bez řeči a Lily se toho chytla.
,,Kdy ti to konečně dojde, Mel." řekla sklesle. ,,Vždyť tě ničí. A ty máš na lepší než je on." dodává a já to už nevydržím. Už toho mám plnou hlavu. Slzy se mi derou do očí.
,,Už je to dávno, jasné! Uhodil mě jen jednou a vše už je v pořádku." vypravím ze sebe, aniž bych chtěla. Přesto musím přiznat, že se mi ulevilo.
,,Jen jednou?! Mel, co si to nalháváš? Už rok ti cpu do hlavy, aby si od něj odešla." nevěřím jejím slovům. Přeci to nemůže být tak dlouho. Nemůže. Stále si opakuji dokola. Už to nemůžu dál poslouchat. Seberu věci a zvednu se. ,,Příště platím já, teď už ale musím." otočím se k východu a skoro běžím. Za sebou slyším jen, jak volá mé jméno. ,,Melanie." pak se zavřou dveře a já jsem venku.
Jdu po ulici, kde si každý hledí svého. Rovnám si myšlenky v hlavě. Nebo jsou to jen lži? Jak dlouho si ještě budu nalhávat, že se nic neděje? Další rok? Už se mi po tváři kutálejí slzy. Slíbil, že toho nechá. Že mě miluje a už mi neublíží. Já ho stále miluju. Vím, že takový není. Alespoň nebýval. Chci věřit, že je to stále on. Otřu si tvář od slz a dojdu do našeho bytu. Je puštěná televize. Jeho ale nikde nevidím. Odložím si tašku a přejdu do kuchyně. Natočím si sklenici vody. V tom mě chytí za ruku. Leknu se, ale rychle to zamaskuju. Otočím se.
,,Ahoj, lásko." políbil mě. ,,Chyběla si mi." dodal. Přitáhnul si mě a rukou mi projel vlasy. Poté mě políbil na krk a znovu na ústa. ,,Kde jsi byla?" zeptal se.
,,Venku s kamarádkou." objala jsem ho a přejela mu rukama po zádech.
,,S kterou?" ptal se dál a já začínala být nesvá. Nechtěla jsem odpovídat, ale nechtěla jsem ani lhát.
,,S Lily." chtěla jsem přejít na jiné téma. ,,A jak ses měl ty?" dodala jsem. Pak jsem přešla ke gauči.
,,S Lily? Už jednou jsem ti řekl, ať to s ní skončíš. Akorát ti do hlavy cpe ty blbosti." viděla jsem na něm, že ho to štve.
,,Byli jsme jen na kafi. O nic nešlo." snažím se to přejít, ale on evidentně nechce. Přistoupil blíž. Trochu jsem začínala mít strach.
,,Chci, aby ses s ní přestala stýkat." řekl pevně. Přejel mi mráz po zádech.
,,Je to ale má kamarádka." nechci se s ní přestat stýkat. Jakmile jsem to dořekla, ucítila jsem známou bolest. Než jsem stihla zareagovat, vrazil mi facku. Položila jsem si ruku na tvář, která hořela od rány. Snažila jsem se zadržet slzy.
,,Vidíš, k čemu mě doháníš?" ošil se a pak se přiblížil těsně ke mně. ,,Nechtěl jsem to udělat. To ty víš, že? Já tě přeci miluju." vzal mě za ruce a políbil mě. Bylo to tu zase. Byla jsem plná vzteku, ale nedokázala jsem to dát najevo. Miluju ho a stále věřím, že je to ten kluk, do kterého jsem se zamilovala. Ale to zoufalství ve mně stále rostlo a vědomí, že si vše jen nalhávám, bylo stále silnější. Chtěla jsem si s ním promluvit, jen jsem k tomu neměla odvahu. Stále se na mě díval a já jen přikývla. Přitáhnul si mě a políbil. Nakonec jsme skončili v posteli, jako vždy, když mě uhodil.



Vzbudila jsem se pozdě v noci. Místo vedle mě bylo prázdné. Oddychla jsem si. Samou mě překvapilo, že se cítím lépe, když není poblíž. Všechno tohle vím, jen si to nechci přiznat. Nemám odvahu na to, ho opustit. Už jen přijmout to, že se nezmění, dost bolí. Psychicky to nezvládám. Barikády, které jsem si vytvořila vůči němu se pomalu hroutí. Všechna bolest, vztek a zklamání vyplouvají napovrch. Čím dál víc srovnávám minulost s přítomností. Vím, že se ukrutně změnila. Musím se rozhodnout. Můj život nebude fungovat po jeho boku. Aniž bych si uvědomila, házím věci do své tašky. Lily, měla pravdu. Celou tu dobu měla pravdu. Věděla jsem, co se děje, jen jsem si to nechtěla připustit. Proč mi to trvalo tak dlouho? Už jsem měla tašku sbalenou, když jsem uslyšela klíče ve dveřích. Rychle jsem ji schovala a vyšla z pokoje. Stál u kuchyňské linky a v ruce měl pivo. Určitě už pil, bylo to na něm vidět.
,,Vím to." řekl a já nevěděla, co tím myslí. ,,Vím, že tě ta mrcha chce ode mě odehnat." byl naštvaný.
,,Nevím, o čem mluvíš." vážně jsem netušila a o našich rozhovorech s Lily nemohl vědět.
,,Lžeš!" vykřikl. Cukla jsem sebou. ,,Přišla ti od ní zpráva. Že mě udá, pokud neodejdeš." napil se a přistoupil blíž. Trochu jsem ucouvla, ale on mě rychle popadl za ramena a třásl semnou.
,,Cos ji to nakecala!? Mluv!" křičel a já se začala bát.
,,Pusť mě prosím." snažila jsem se mu vykroutit. ,,Nic jsem ji neřekla." dodala jsem. Pustil mě, jenže jsem nestihla couvnout, když se napřáhnul. Vrazil mi facku. Hlava se mi otočila ke straně. Tvář mi hořela bolestí. ,,Řekla si jí, že tě mlátím?" stále opakoval. Chtěla jsem mu říct, že ne, ale on mě uhodil znovu. Tentokrát víc.
,,Nechce mě být." ustoupila jsem a prstem jsem si setřela krev ze rtu.
,,Co si to řekla?" zeptal se, i když věděl přesně, co jsem řekla.
,,Je konec. Nechce mě být." opakoval jsem mu. Konečně jsme se odhodlala mu to říct. Chtěl jsem proklouznout, ale on do mě strčil, až jsem spadla na zem. Začal křičet, že nikam nejdu. Že jsem jen jeho. Schytala jsem dalších pár ran. Pak se naklonil, chytil mě za vlasy a přitáhl si mě.
,,Já řeknu, kdy bude konec." s tím mě pustil, odešel do ložnice a mě nechal ležet na zemi. Když jsem trochu popadla dech, došourala jsem se do koupelny. Opláchla jsem si obličej. V zrcadlu jsem se na sebe dívala a brečela jsem. Ret jsem měla napuchlý a od krve. Roztržené obočí a začala mi téct krev z nosu. Bolelo mě břicho a ruka, kterou jsem trochu zmírňovala rány. Byla jsem tam zavřená přes hodinu. Neměla jsem sílu, se zvednout. Seděla jsem opřená o vanu. Bolest neustávala a myšlenky na cokoli mě vyčerpávaly. Všechny bariéry praskly. Musí to skončit.
Do očí mi padl koš s prádlem. Věděla jsem, že tam bude. On se tam nikdy nedíval. Sehnala jsem si ji, když mě před dvěma měsíci zmlátil podobně jako dnes. Řekla jsem si, že pokud to udělá znovu, použiju jí. Neudělal to, až do dnes. Vyházela jsem prádlo a našla ji. Držela jsem v ruce malou zbraň. Byla jsem rozhodnutá. Zvedla jsem se, vyšla z koupelny a otevřela dveře do ložnice. Ležel na posteli a spal. Jak typické. Jako bych procitla. Vše vidím jak je. Žádné lži ale jen krutá realita. Už to není ten kluk, do kterého jsem se zamilovala. Natáhla jsem ruce s nabitou zbraní. ,,Je konec!" zakřičela jsem. Probral se, a když mě uviděl, lekl se. Oči se mu rozšířily a natáhnul ruce před sebe. Než stačil něco říct, vystřelila jsem. Znovu a znovu. Nakonec se jen ležel a nehýbal jsem. Konečně jsem věděla, že už mi nikdy neublíží.


Vše má své řešení, i když není zrovna lehké. Hlavní je nebát se požádat o pomoc, místo toho, abyste udělali nějakou pitomost, která vám změní život.


PS: Je to jen povídka prosím vás a rozhodně nechci říct, že by se takovéto situace měli řešit zastřelením nějaké osoby.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 3. června 2015 v 16:48 | Reagovat

Skvele napísané, poviedka sa mi páči :D Ono niekedy sa zdá, že riešenie nie je, ale ako hovorí už samotný názov poviedky - všetko má svoje riešenie :-)

2 Terka Terka | E-mail | Web | 3. června 2015 v 21:30 | Reagovat

Je to povedená povídka. :) Tu hlavní hrdinku chápu... bohužel to tak ve většině případů domácího násilí bývá. Buď se zastřelí týraná osoba nebo zabije svho trýznitele. Pěkně jsi to napsala. :)

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 6. června 2015 v 8:36 | Reagovat

Tohle je mnohem lepší než moje povídka :) Opravdu se mi líbí a i když tohle není zrovna to správné řešení je pravda, že se to občas stává. Snad bude brzy další povídka :)

4 Michelle Michelle | Web | 15. června 2015 v 10:55 | Reagovat

Skvěle napsané, tahle povídka se mi fakt líbí. Ale smutné je, že takové věci se opravdu stávají. Ano, hrdinka to vyřešila velmi svérázně ale alespoň si uvědomila, že něco se s tím dělat musí. Spoustu žen se raději nechá umlátit k smrti, než aby jsi uvědomili, že tohle není normální.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama