Kiss Of Fate - 18

22. dubna 2015 v 19:39 |  Kiss Of Fate
Jak jsem slibovala, mám tu další díl. =) No, snad se bude líbit.





,,Ráda tě poznávám." řekla ženská postava, která stále ve dveřích obývacího pokoje a na tváři jí hrál úsměv.
,,Melissa." postavila jsem se. Srdce jsem měla až v krku. Bála jsem se.
,,Doufám, že sis s kamarádkou dobře promluvila." dala se do pohybu. Přešla blíž ke mně.
,,Málem umřela. Ale je v pořádku." odpověděla jsem jí. ,,Co tu chceš?" vypadlo ze mě až moc rychle.
,, Přišla jsem se podívat, díky komu můj brat dokáže zahodit tak lákavou nabídku." sjela mě pohledem a dívala se povýšeně.
,,Nepřipadá mu tak lákavá. Nemůžeš ho nutit k něčemu, co sám nechce." odsekla jsem a trochu jsem toho tónu litovala. Je to upírka sakra, může mě zabít ve vteřině a pak bude po všem.
,,Co nechce?" začala se hlasitě smát. ,,Ty ho vůbec neznáš. Vidím mu na očích, jak těžce odolává." posadila se na gauč a přehodila jednu nohu přes druhou. Opravdu měla pěknou postavu. Každá holka by jí mohla závidět.
,,Možná ho neznáš ty. Mohl se změnit." nenechala jsem se vyvést z míry.
,,Věř mi. Nikdo se nedokáže odpoutat od té touhy někomu rozsápat krk. Vsadím se, že ani Julian nedokázal odolat." podívala se mi na krk a znovu se usmála. Natáhla jsem k němu ruku a vzpomněla si na Juliana, jak mě kousl. Možná měla pravdu.
,,Nemýlím se, že?" musela si za každou cenu rýpnout. Už vím, co mají společného.
,,Jsi pro něj jen zastávka. Nechápeš? Nikdy nezůstane déle jak pár měsíců. Pak tě opustí a zlomí ti tvé srdíčko nebo to s tebou skončí hůř. Není lepší ho nechat jít, dokud máš na vybranou?" postavila se těsně přede mě. Tep mi zrychlil a skoro jsem nedýchala. Děsila mě, i když jsem se snažila přesvědčit, že by mi nic neudělala. Nemohu na to ale spoléhat.
,,Kde je Julian?" došlo mi, že jel za ní, ale ona je tu. Něco se stalo. Něco mu udělala.
,,Ten bude v pořádku, až si uvědomí, co má udělat." řekla a otočila se. Vypadalo, že se chystá odejít.
,,Řekl mi to. Řekl mi, co se tenkrát stalo. Myslel si, že si mrtvá." zastavila se. ,,Vím, že jinak by tě nepřestal hledat. A vím, že ty to také víš." čekala jsem její reakci, ale netušila jsem, že jí to tak rozčílí.
,,Nic nevíš!" rozkřikla se a otočila se na mě. ,,Neměl mě hledat. Měl zapomenout. Teď se buď musí přidat, nebo bude trpět." s tím se ke mně v mžiku přiblížila a zadívala se mi do očí. ,, Řekneš mu, ať na tebe zapomene a nechá tě být." cítila jsem její nátlak a taky jsem zjistila, že ta bylina opravdu funguje.
,,Ne. Ať se rozhodne sám." odpověděla jsem a viděla jsem, že jí to na okamžik vyvedlo z míry.
,,Sporýš." řekla a chytla mě pod krkem. Měla tak pevný stisk. ,,Okamžitě se ho zbav nebo umřeš." jen jsem kývla, že to neudělám. Zajiskřili ji oči a já myslela, že je semnou konec.
,,Jak chceš. Uvidíme, jak si bude stát tvůj bratr." pustila mě a zmizela. Nemyslela jsem na svůj bolaví krk a rozeběhla jsem se za bráchou. Vyndávala jsem ten sporýš, jak ho nazvala z kapes.
,,Nech ho!" křičela jsem a vyběhla schody. Stála přede dveřmi jeho pokoje. Otočila se a najednou stála zamnou. Přiložila mi její ruku před ústa a nepustila, dokud jsem nepolkla. Měla jsem v puse zvláštní kyselou chuť, chtěla jsem to vyplivnout, ale nenechala mě. Asi dvakrát jsem polkla a pak mě pustila. Otřela jsem si pusu zápěstím a uviděla krev. Vyděsila jsem se. ,,Co si to udělala?" otočila jsem se na ní.
,,Zapomeň, co se teď stalo. Nikdy jsem tu nebyla." pak zmizela a já zůstala stát na chodbě jako opařená. Pak se otevřely dveře a vyšel Daniel.
,,Co tu řveš? Nemohla by ses ztišit?" otočila jsem se na něj. ,,No jo." odsekla jsem. Šla jsem do pokoje a sedla si na židli. Bolela mě hlava. Na stole leželi ještě zbytky té byliny, co jsem natrhla a tak jsem si je strčila do kapsy. Čím víc, tím líp. Chvíli jsem tam jen tak seděla a dívala se do prázdna. Pak jsem uslyšela dveře. Strnula jsem ani nevím proč.
Pak se ozval jeho hlas. ,,Niky?" byl to Julian. Seběhla jsem dolu a byla ráda, že se vrátil. Chtěla jsem ho obejmout, ale raději jsem si držela odstup.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se. Díval se mi do očí a pak si sedl na schody.
,,Nic. Snažil jsem se jí domluvit, ale neposlouchala. Stále si stála za svým a dala mi poslední šanci. Odmítl jsem. Mám pocit, že to čekala. Pak zmizela. Hned mě napadlo, zda nevyužije tebe. Jsi v pořádku?" zeptal se. Nevěděla jsem, zda mám říci to o Natalii ale co na tom.
,,Jo jsem. Jen se.." odmlčela jsem se.
,,Co?" vážně se na mě podíval.
,,Dostala se k Natalii. Ale je v pořádku." dodala jsem. Jeho překvapený výraz vystřídal vztek.
,,Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Byla to všechno chyba." řekl a já si sedla k němu. ,,Nemohl si vědět, jak to dopadne. A chtěl si jen najít svojí sestru." řekla jsem mu a podívala se na něj. I on se na mě podíval. Zvedl ruku, pohladil mě po vlasech a pak mě políbil. Zvednul se a chvilku mlčel.
,,Nebudu se schovávat. A už vůbec ne před Melissou." otočil se na mě a pak vytáhnul z kapsy u kalhot mobil. Vytočil číslo. Trvalo jen chvilku, než ho na druhém konci někdo vzal. ,,Udělám to." nic víc neřekl. Podívala jsem se na něj vyděšeným pohledem. To nemůže myslet vážně. Stoupla jsem si a chtěla jsem odpovědi. Zadržel mě.
,,Musím to udělat. A když se to zvrtne, vím jistě, že tak či tak, zabiju toho, kdo k tomuto sestru donutil." chtěla jsem mu to vymluvit, ale viděla jsem na něm, že nemám šanci. Byl rozhodnutý a já věděla, že ho můžu ztratit.
,,Nevím, co říct. Nechci, aby si to dělal. Ale nemůžu ti to zakázat." sklopila jsem hlavu a přistoupila jsem k němu blíž. Položila jsem si ruce na jeho hruď a hlavou se o něj opřela. Objal mě. ,,Víš, kdyby si náhodou opravdu potlačil tvé emoce a stal se z tebe nelítostný zabiják, nevracej se." říkala jsem to s úsměvem ale popravdě, nerada bych potkala takového Juliana. ,,A kdyby si zůstal, jako jsi teď a zachránil by si svou sestru, měl by si s ní odejít." málem jsem to nevyslovila. Vím, že je to ale správné. Nemůže se na mě upnout ani já na něj. Vždy bude hrozit nebezpečí z jeho strany a nechci ho trhat od jeho jediné rodiny. Bude to pro oba lepší.
,,Proč to říkáš?" rukou mi podepřel bradu a otočil mi hlavu jeho směrem. Dívali jsme si do očí. ,,Ty víš. Měl by si s ní zůstat a ona tu nebude chtít být." odmlčela jsem se.
,,A pokud se opravdu tak stane, slib mi, že mě necháš zapomenout." chtělo se mi brečet, přesto jsem to držela v sobě.
,,Niky, to nejde." chtěl pokračovat, ale rozmyslel si to. Díval se mi do očí. Pak přikývl. ,,Slibuji. Já ale nezapomenu." políbil mě a vytratil se. Když jsem to vstřebala, rozbrečela jsem se. Pak jsem se zavřela do pokoje a zahrabala v posteli. Chtěla jsem jen usnout a na nic nemyslet, zapomenout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama