Kiss Of Fate - 16

24. září 2014 v 8:12 |  Kiss Of Fate

Opět delší odmlka. Omlouvám se.
Jsem tu ale s dalším dílem, tak snad se bude líbit. =)






Už je pryč skoro dvě hodiny. Nemůžu myslet na nic jiného, než na Melissu a Juliana. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi na něm záleží. Až do teď. Chvíli jsme přecházela z rohu do rohu, pak jsem si sedla na postel. Co se tam asi děje? Už mě unavuje jenom sedět a nic nedělat. Co jiného mi ale zbývá? Aby toho nebylo málo, stále jsem přemýšlela, jak dlouho už zná Daniela? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla? Musí být nějaký způsob jak se bránit před ovlivňováním. A až Julian přijde, musí mi to říct. Pokud se ještě vrátí. Co když ne? Ani jsme se nerozloučili. Neřekla jsem mu, co k němu cítím.
Zahnala jsem takové myšlenky. Vrátí se. Řekl to. To čekání a všechny myšlenky mě vyčerpali. Ze sezení na posteli se stalo ležení a poté jsem usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala. Z ničeho nic jsem se vzbudila. Posadila jsem se na posteli. Byla tma. Rozsvítila jsem lampičku. Nikde nikdo. Měla jsem hlad i žízeň. Rozhodla jsem se dojít si pro něco malého a hlavně pro nějaké pití. Všichni spali. Koukla jsem se na hodiny v kuchyni. Byla přesně půlnoc. Nalila jsem si sklenici vody a snědla sušenku. Co se asi stalo? A kde je Julian? Začínali mi pomalu myšlenky vyplouvat na povrch.
Došla jsem zpět do pokoje a svalila se na postel. Nějak mě stále přemáhal spánek. Když jsem si lehla, zdálo se mi, že jsem slyšela klapnutí dveří. Pak bylo ticho a já neměla chuť jít dolu se podívat, zda se mi to zdálo nebo ne. Ani jsem nemusela. Ve dveřích se totiž objevil Julian.
,,Juliane, co se stalo?" vyskočila jsem z postele a šla k němu. Vypadal zdrceně. Neusmíval se, spíš se mračil. Nevěděla jsem, co očekávat. ,,Juliane." oslovila jsem ho a on se na mě teprve pořádně podíval. ,,Proč nespíš?" řekl najednou. Jak se může ptát? Proč mi rovnou neřekne, co se stalo. ,,Vždyť jsem spala." byla to pravda. ,,Byl si pryč celý den." dotkla jsem se jeho ruky. Přistoupil blíž. ,,Já vím. Nemohl jsem přijít hned, musel jsem si vše dát dohromady a zpracovat to všechno." měla jsem chuť ho obejmout. Místo toho jsem zavřela dveře do pokoje a šla k posteli. ,,Nechceš si o tom promluvit?" zeptala jsem se. Posadila se na postel a čekala, zda začne. ,,To může počkat do zítra." usmál se, ale nejraději by určitě někomu zakroutil krkem. Viděla jsem mu to na očích. Pokud to už někomu neudělal. ,,To ne. Čekala jsem už dlouho. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na tebe. Nevěděla jsem, co se stalo a kdy se vrátíš. Jestli se vůbec vrátíš. Mohl si s ní odejít, mohla ti něco udělat. Co já vím." vychrlila jsem to ze zebe a stále jsem měla pocit, že bych mu měla něco říct. ,,Juliane." nemůžu pokračovat. Díval se na mě a přisednul si. ,,Niky, řekl jsem, že se vrátím. Jsem tu. Neodešel bych bez rozloučení." byla jsem ráda, že tu je. Ale na jak dlouho? ,,A je tohle naše poslední setkání? Loučíš se semnou?" zeptala jsem se a měla jsem pocit nejistoty a strachu. Objal mě. I já jsem se k němu přitiskla. Opravdu se semnou loučí? Odejde s ní? Najednou jsem nechtěla odpověď na svoje otázky. Ale předběhl mě. ,,Ne. Mě se jen tak nezbavíš." usmál se. Odtáhla jsem se, abych na něj viděla. ,,Fajn." také jsem se pousmála, ale oči se mi zavírali. Všiml si toho. Natáhl se pro peřinu. ,,Pojď sem." ukázal a já se o něj opřela. Hlavu jsem měla na jeho hrudi. Přikryl mě a sám se podepřel pár polštáři. Chvíli jsem cítila, jak mě hladí po vlasech. Cítila jsem se v jeho náručí v bezpečí.
Po chvilce jsem usnula.

Ráno jsem se probudila stále v Julianově objetí. Nečekala jsem, že tu bude. Vždy se někam vypařil. Byla jsem ráda, že udělal výjimku. Opatrně jsem se natočila, nechtěla jsem ho budit. Když jsem se na něj ale podívala, zjistila jsem, že je dávno vzhůru. Usmála jsem se. ,,Jak dlouho tu takhle ležíš?" zeptala jsem se a stála se na něj dívala. Venku už svítilo slunce, zdá se, že bude pěkný den. Pár paprsků proniklo oknem a ozařovaly Juliana. Jeho světlé vlasy se leskly a vynikly mu krásné kaštanové oči. ,,Dlouho ne." také se usmál. ,,Zjistil jsem, že je zajímavé tě pozorovat ve spaní." teď jsem se ale zhrozila. Musím vypadat příšerně. Přeležené vlasy, obtisknuté na obličeji a kruhy pod očima. Napadalo mě tolik hrozných věcí. ,,Tak to ses musel určitě pobavit. Musím vypadat hrozně." přejela jsem si rukou po vlasech ve snaze je trochu urovnat. ,,Naopak, byla jsi roztomilá." rozesmál se. To jsem čekala. Sedla jsem si a dívala se na něho. Ještě před několika dny, by mě ani nenapadlo, že se s ním budu takhle bavit. Vybavuje se mi den, kdy jsem ho potkala. Měla jsem z něj strach a chtěla jsem, aby mi zmizel ze života. Dnes bych udělala cokoli, aby zůstal. Možná ke mně něco cítí, ale je to opravdové? Dnes se tu semnou směje a je milí ale zítra může být vše jinak. Nesmím zapomínat kým je a proč vlastně přišel.
Musela jsem být dlouho ticho, přestal se smát. ,,Co se děje?" zeptal se a také se posadil. Vytrhl mě z myšlenek. ,,Nic, jen bychom měli vstávat. Musíme vymyslet, co s Melissou." vstala jsem. Rychle jsem si rozčesala vlasy a chtěla říct Julianovi, že bych se ráda převlékla. Jenomže už stál u mě. Tvářil se vážně. ,,My? Žádné My není. S Melissou si to vyřídím sám. Nechci tě do toho zatahovat." chytl mě za ramena a díval se mi do očí. Vytrhla jsem se mu. ,,Jak to myslíš? Chci ti pomoct. Navíc podle mě jsem do toho zapletená už dost." stála jsem si za svým. ,,Nejsi. Stále můžeš vycouvat a to taky uděláš." řekl rozhodně a zkřížil ruce na prsa. ,,Vážně? Nejsem? A co Daniel? Je to můj bratr a nehodlám, aby si s něj tvá Melissa dělala obětního beránka. Už jen kvůli němu musím něco udělat." skoro jsem křičela. Nemůže mě z toho prostě jen tak vynechat. Vím toho dost, než abych zapomněla. Nenechám se. ,,Niky, je to nebezpečné. Melissa se změnila od doby, co jsem ji viděl. Alespoň si to myslí ale já vím, že je to pořád ona. Přesto nechci riskovat.." nedořekl to. ,,Co ti vlastně včera řekla? Co chce?" nic mi ještě neřekl.
Myslím, že je čas, aby vše vyklopil. Díval se na mě. Byl naštvaný a nejspíš o tom nechtěl mluvit. ,,Juliane, ať chceš nebo ne, jsem do toho zapletená už teď. Nic na tom nezměníš, když mi neřekneš, co chce." chytla jsem jeho ruku do své a čekala, zda začne mluvit. Po chvilce to vzdal. ,,Je naštvaná. Nenávidí mě. Ale já vím, že za tím vším je ten chlap. Ten, který ji tenkrát hledal." pustil mě a přešel pokoj na druhou stranu. ,,To on ji vše vtlouká do hlavy! Nikdy by mě takhle neobvinila, vím to. Já se snažil. Chtěl jsem ji pomoct, ale nešlo to. Proto jsem utekl. A teď je tady a je na mě naštvaná." podíval se na mě a bylo vidět, že mu na sestře záleží. ,,Když jsem tam přišel a uviděl ji, bylo to jako předtím. Byla to Melissa jakou znám. Pak promluvila a já se na chvilku bál, co se stalo. Všechna ta nenávist a lhostejnost. Taková nikdy nebyla. A za to může on!" Julian svíral pěsti, až mu zběleli kloubky. Myslela jsem, že do něčeho praští, místo toho se na mě podíval. Zdálo se, že mu oči potemněly a metali blesky. ,,Tvrdila, že jí pomohl. Že se nikdy tak dobře necítila. Chtěla, abych to také udělal a přidal se k ní." nic jsem nechápala. Co měl udělat a ke komu se přidat? Přistoupila jsem opatrně k němu. ,,Juliane, co si měl udělat?" nejistě jsem se zeptala.
Stále se na mě díval. ,,Chtěla, abych potlačil všechny emoce. Abych se stal tím, čím opravdu jsem." nevěděla jsem, co přesně tím myslí ale při vzpomínce na to, jak dokáže ublížit, když je naštvaný, natož, kdyby mu bylo všechno jedno. To se nesmí stát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama