Láska mého života 2

22. března 2013 v 16:59 |  Povídky
Omlouvá se že je to tak dlouhé ale i tak to bude mít ještě třetí část a OPRAVDU už poslední.
Bohužel to více rozepisuju aby se Vám to líbílo.
Tak snad Vás to neodradí. =)



Nemohla jsem dospat. Vstala jsem a porad myslela na včerejšek. Vím, že jeho práce je taky důležitá ale nabídku, kterou jsem dostala já, se už nenaskytne. Vím svou odpověď, aniž bych přemýšlela dlouho. V obýváku Alex spal na gauči. Šla jsem teda potichu zpět. Oblékla si pastelově růžové šaty, dlouhé nad kolena obepínajíc mou postavu. Na zádech byl vykrojený kulatý výstřih, zdobený krajkami, zatím co, vepředu nebyl. Vlasy jsem spletla do rybího copu, k tomu si vzala jako kabelku béžové psaníčko, které zdobila kytka. Do ruky jsem popadla stejně růžové lodičky a tašku s notebookem.
Dosnídala jsem a Alex se vzbudil. Bylo sedm hodin, chystala jsem se odejít. ,,Gabrielo." Došel ke mně a chytl mě za ruku ,,Sluší ti to." A letmo mě políbil. ,,Spěchám víš." řekla jsem a nandávala si kabát. ,,Měli bychom si promluvit." Díval se na mě a já měla co dělat, abych se mu nevrhla kolem krku. ,,Změnil si názor?" nakousla jsem. ,,Tvá práce je stejně důležitá jako ta moje. Nemůžu se jí vzdát ze dne na den. Miluju tě a nechci tě ztratit, ale nemůžu po tobě chtít, abys odmítla tu nabídku. Prosím, neuspěchej to. Ještě to probereme." Místo odpovědi jsem ho políbila, rozloučila se a vyšla ven.
Byl pátek a já byla ráda, že jsem došla ke dveřím bytu a to bylo teprve pět hodin. V kuchyni Alex připravoval večeři. Hned mi hlavou prolétlo, jaké mám štěstí, že ho mám. Pozdravila jsem a došla k němu. Otočil se. Chytl mě kolem pasu a políbil mě. ,,Co to bude?" zněla má otázka. ,,Tvé oblíbené špageti s Boloňskou omáčkou." podal mi na lžičce a já ochutnala.
U večeře bylo ticho. Vychutnávala jsem si jídlo a byla ráda, že mlčíme. Ale patřila mu pochvala ,,Je to vynikající. Vedle tebe si v kuchyni připadám jak amatér." Úsměv mi pohrával na tváři. ,,Povedlo se, přiznávám, ale vaříš také dobře. Jen ne tak často." rýpnul si do mě.
Po večeři jsme shlédly pár filmů. Dobře se bavili a to mě těšilo. Při posledním filmu Alex začal ,,Gabrielo, ten včerejšek…" nevěděl co dál a já mu skočila do řeči ,,Nebavme se o tom. Ne teď." pohladila jsem ho po tváři. Jeho zelené oči se blýskaly, krátké vlasy měl stylově rozcuchané a černé tričko mu obepínalo tělo. Přitulila jsem se k němu a vůně jeho kolínské mi zaplavila nos. Malinko jsem se odtáhla a políbila ho. Pak jsme se líbali a oblečení lítalo vzduchem. Každý kousek jeho těla mi byl známí, jako by byl můj vlastní. Věděla jsem, kde je lechtivý a kde naopak mu dotyk není příjemný. Vše se stalo rychle a já si užívala každou minutu.
Leželi jsme jeden vedle druhého, smály se a vzpomínali. Vstala jsem, oblékla si jeho černé tričko a došla pro kelímek zmrzliny. Přesunuli jsme se do postele, kde jsme zalezli pod peřinu, opřeli se o pelest a vychutnávali si zmrzlinu. Kelímek jsme zdolali po hodině a půl. Opět jsem se přitulila. Hlavu opřenou o jeho hruď. Alex mě peřinou přikryl, až k ramenům. Dal mi pusu do vlasů a řekl ,,Báječný večer." usmála jsem se ,,To ano." Ještě chvíli jsem vnímala jeho dotek a usnula.
...

Ráno Alex vedle mě neležel. Z chodby bylo slyšet, jak se sprchuje. Nechtělo se mi vstávat, tak jsem zůstala ležet. Alex za chvíli přišel s omotaným ručníkem kolem pasu. Kochala jsem se jeho tělem a on si toho nejspíš všiml. Hodil po mě pohledem, jak umí jen on. Rozesmál mě a já po něm hodila polštář. Naštěstí má dobré reflexi, tak ho chytil. Než ho stačil hodit zpět, vstala jsem a doběhla k němu. Objala ho a políbila. Pak jsem utekla do sprchy já.
Procházeli jsme se městem. Došli si na snídani a pak mířili zpět k bytu. Odpoledne měl Alex sraz s kamarádem, tak jsem šla běhat. Sobota utekla jak voda a byla tu neděle.
Jelikož Alex ještě spal, šla jsem znova běhat. Bylo teprve šest hodin ráno a tak na ulicích nebylo tolik lidí. V půlce trasy mi zazvonil telefon. Na displeji bylo ,,Volá Šéfová." vzala jsem to. ,,Dobré ráno. Nenašla jsem na stole odpověď a tak to beru, jakože se ještě rozmýšlíte. V pondělí ráno letí letadlo. Pokud nebude v osm hodin na letišti, beru to jako odpověď." a zavěsila. Vyčerpaná a zpocená mě nohy donesli domu. Alex byl vzhůru a seděl u počítače. Letmo padl pozdrav a raději jsem zapadla do sprchy. Musela jsem tam stát přes půl hodiny. Ruce se mi pomalu scvrkávali a všude byli od páry bílo.
V televizi běžel film za filmem, ale já je nevnímala. Alex si toho všiml a přisednul si. ,,Tak co se děje?" zeptal se a díval se mi do očí. ,,Když jsem běhala, volala mi šéfová." začala jsem a uhnula pohledem. ,,V pondělí ráno mám být na letišti, jinak to bere jako odmítnutí." dostala jsem ze sebe. Alex nereagoval hned. Pak se mě zeptal ,,Budeš tam, že jo." zvedl se a čekal na odpověď. Nedokázala jsem odpovědět. Můj pohled říkal vše, co potřeboval vědět.
Sem hodin a já nervózně postávala u kuchyňské linky. V ruce hrnek horké kávy a Alex nikde. Teprve ve čtvrt na osm se otevřely dveře a já k nim hned šla. Byl to Alex. V obličeji byl smutný a mě jakoby to praštilo. Prohlížel si mě. Řekla bych i tázavě. Ustoupila jsem kus stranou, aby viděl za mě. Stál tam velký černý kufr, přes něj přehozený kabát a položená kabelka. Obličej mu potemněl víc. Bolelo mě u srdce. ,,Alexi já.." nevěděla jsem co říct. On jen pokynul rukou a udělal místo v chodbě. Oblékla jsem se a vzala kufr. Objal mě a já jeho. Nic neřekl a já odešla.
V taxíku jsem se neudržela a začala plakat. Rvalo mi to srdce na kusy. Konec konců, mohla jsem si za to sama. Než dorazil taxi na letiště, upravila jsem se a vydala se k letadlu. Nastoupila jsem bez ohlížení a doufala, že ta práce stojí za tohle všechno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Umíte šetřit ?

Ano 37.5% (3)
Ne 62.5% (5)

Komentáře

1 Kath♥(Horalka) Kath♥(Horalka) | E-mail | Web | 23. března 2013 v 8:23 | Reagovat

Ach, to je smutné. Doufám, že to dobře dopadne! ;)

2 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 24. března 2013 v 14:33 | Reagovat

Ještě lepší než minulý díl! Je to ale opravdu smutné, doufám, že příští už tak smutný nebude :)

3 Terka Terka | E-mail | Web | 26. března 2013 v 13:10 | Reagovat

Souhlasím s ostatními, je to skutečně smutné, snad to dobře dopadne :) a povedlo se ti to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama