Příběh IX - Kouř z cigarety

7. ledna 2013 v 20:30 |  Povídky
Tak teď zase něco jednorázového. Nevím proč jsem zrovna psala na toto téma ale nějak se mi to všechno
v hlavě vynořilo a já to musela napsat. =D
Tak ať se Vám to líbí.



OMLOUVÁM SE, ŽE PÍŠI TAK DLOUHÉ PŘÍBĚHY ALE ONO KDYŽ SE TO LÍBÍ
JE TO PŘEČTENÝ HNED.
Sedí na lavičce v parku. Kouř z cigarety ji vychází z úst a točí se kolem ní. Její modročerné vlasy ji padají do obličeje a sluneční paprsky jí hřejí na zádech. Na sobě má bílé tílko, které ji obepíná štíhlou postavu a pohodlné džíny. Pleť nabrala nádech hnědé. Užívala si prázdnin s holkami ale také se svým klukem Lukášem. Seděl vedle ní. Viděl ji tolikrát. Dotýkal se jí tolikrát. Ale nemohl se na ni přestat dívat. Přitahovali ho její husté modročerné vlasy. Její plné červené rty a pronikavě zelené oči s hustými řasami co je obklopovali. Hodila na zem cigaretu a zašlápla ji. Zvedla se a on také. Dali si pusu a vydali se pomalu po cestě.
Na devátou byli u domu Nikoli, jak se domluvili. Z domu se linula hudba a smích. Vstoupili a začali se zdravit. Lukáš šel ke klukům a ona si sedla na pohovku k holkám. ,,Čau.'' pozdravila. ,, No tobě to dneska ale sekne.'' prohlásila s úsměvem na tváři drobná blondýnka jménem Lucie. ,, Vypadáš nějak šťastně.'' šťouchla do ní zrzka a přitom se jí rozlétli kudrliny kolem hlavy. ,, No to je jasný. Si to s Lukášem rozdávala.'' konstatovala vysoká bruneta, které stála vedle pohovky. ,, Kláro. Co si o mě myslíš?'' pohlédla na brunetku a stáhla ji za ruku k sobě. Všechny se začali smát a pohlédli směrem ke klukům. Nedělali nic jiného, než stáli u stolního fotbalu. Nikola vytála krabičku cigaret a všem nabídla. Anna vyndala z kapsy zapalovač a zapálila si. Popotáhla, a když kouř vyfoukla, začala kašlat. Nebylo to nic nového. Občas jí popadl, ale zase rychle odezněl. ,,Kašleš už jak stará kuřačka.'' utahovala si z ní zrzka. Anna se tomu jen zasmála a máchla rukou.

PO TŘECH MĚSÍCÍCH

Škola už dávno začala, tím se nijak nezatěžovala. Učením se moc nezabývala ani nemusela, šlo ji samo od sebe. Ve škole se o přestávkách s holkami scházeli na školním dvoře, kde si pokaždé zapálili a kecali spolu. Všichni se zapojovali do řeči i Anna ale teď jí zajímal jen Lukáš. Šel k nim. Jeho vypracované tělo obepínala kostičkovaná košile zbarvená do černé, pod kterou měl šedé tričko. Usmíval se na ní a odhalil při tom své bílé zuby. Krátké tmavě hnědé vlasy měl rozcuchané. Došel k ní, pozdravil, ale nezpustil z ní oči. Políbil ji. Trvalo chvíli, než se od sebe odtrhli. Pak se začali bavit a Anna se opět rozkašlala. Kašel ji trápil častěji. ,,V pohodě? Nejsi nemocná?'' optal se Lukáš.
,,Ale prosím tě. Nic to není. Nejspíš jsem někde prostydla a kašel byl na světě.'' usmívala se.
Přestávka končila a šli do třídy. Anna si ještě odskočila na záchod. Stoupla si před zrcadlo a dívala se na sebe. Vlasy měla v culíku, oči ji zvýrazňovala černá linka a rty se jí chvěli. Opět kašlala, ale tentokrát jako by to nechtělo přestat. Shýbala se před umyvadlem a snažila se vykašlat, ať to bylo cokoli. Když kašel konečně pominul, vydala se do třídy.

PO DALŠÍCH TŘECH MĚSÍCÍCH

Stála v koupelně. Česala si vlasy, které pak stáhla do drdolu. Tmavé džíny ji obepínali štíhlé nohy a tmavě rudé tričko zase břicho, které bylo ploché. Výstřih odhaloval víc, než bylo možná nutné. Než se z koupelny vydala, přepadl ji zase kašel. Věděla, že to není dobré, ale nechtěla si to přiznat. Byl nepříjemný a bolestivý. Když si odplivla do umyvadla, byla tam krev. Okamžitě pustila vodu a ta ji spláchla. Nebylo to poprvé a děsilo jí to, ale nechtěla se nikomu svěřovat. K doktorovi se jít bála. Jakoby se nic nestalo, šla do školy. Vše probíhalo normálně. Po škole šla s Klárou domů. Byli si bližší než ostatní dívky. Cestou si povídali. Doma si v pokoji sedli na postel, zapálili si a povídali si dál. Rozebrali snad všechno. Pak už jen leželi na posteli a dívali se do stropu. Anna se najednou zvedla a šla na záchod, který byl hned vedle. Opět ten kašel. Zničující bolestivý kašel. Shýbala se nad umyvadlem a snažila si odkašlat. ,,Jsi v pořádku?'' ptala se přes dveře Klára. Jenže přes kašel neslyšela nic. Otevřela dveře. Anna byla skrčená nad umyvadlem a akorát pouštěla vodu. Jenomže Klára to zahlédla, než to stačila voda spláchnout. Obě se vrátili do pokoje. ,, Bylo to, to co si myslím?'' dívala se na Annu. ,, Byla v tom umyvadle krev?'' čekala, co odpoví. ,, Ale prosím tě. Musela si se přehlédnout.'' lhala. ,,Vím, co jsem viděla Anno. Nelži mi tu do očí.'' přisedla si blíž. ,, Fajn, tak proč se ptáš?'' odhradila se na ni. ,,Proč se ptám? Byla si někde u doktora?'' vyjekla Klára. ,,Samozřejmě že ne. Není proč. Nic to není.'' vstala a šla k oknu. ,,Že ne? Musíš tam jít. A to hned.'' vstala a šla k ní. ,,Nikam nemusím.'' řekla a chtěla jít pryč. Klára ji vzala za ruku. ,,Prosím, Anno.'' nic víc neřekla. Pustila ji a ona odešla.

O DALŠÍ MĚSÍC POZDĚJI

Seděla v malé místnosti s dvěma okny. Všude bylo vymalováno bílo a ten zápach. Seděla v čekárně a nemocniční vůně ji nedělala dobře. Měla strach, ale snažila se to nedat znát. Ne před Klárou. Seděla vedle ní. Byla její opora. Otevřely se velké bílé dveře a z nich vykoukla sestřička ,, Anna Force?'' řekla a čekala, kdo se zvedne. Anna se nejistě zvedla, ještě než vešla do ordinace, ohlédla se na Kláru. Viděla ten soucitný pohled. Věděla, co jí doktor řekne ale i přesto, když to vyslovil nahlas, svět se jí zhroutil. Nemohla tomu pořád uvěřit a před očima viděla černo.
Trvalo dlouho, než z ordinace vyšla, a když se tak stalo, Klára byla hned u ní. Neptala se, čekala, až to Anna poví sama. Vyšli z nemocnice. Pomalu po chodníku k východu z areálu. Anna se zastavila. Klára s ní a pohlédla na ni. Nevydržela to. Snažila se, být silná nešlo to. Sesypala se a začala brečet. Klára ji popadla rukama a objala. Hladila ji po vlasech a snažila se jí utišit. Sedli si na nedalekou lavičku a Klára čekala, až se uklidní. Po několika dlouhých minutách se tak stalo. Otočila se na Kláru ,, Slib mi, že to nikomu nepovíš.'' dívala se jí přímo do očí. ,, Ale Anno.'' pohled ji opětovala. ,,Ne. Nemám sílu to teď nikomu říkat ani vidět ty jejich pohledy. Prosím slib mi to.'' naléhala. ,,Dobrá slibuji.'' řekla na konce.
Anna po celý následující týden nepřišla do školy. Nedala nikomu vědět. Ani Lukášovi nenapsala a jeho tak museli utěšit omluvy Kláry, že je Anna v pořádku. Ale ani ona sama si nebyla jistá. Týden utekl jako voda i další po něm. Poté se konečně Anna objevila ve škole. Klára za ní okamžitě šla. Neřekla nic jen ji objala. ,,Ahoj.'' řekla a nechala ať ji Klára objímá. ,,Neozvala si se. Tolik jsem se bála.'' vyhrkla ze sebe. ,,Omlouvám se. Ale nebyli to lehké dny.'' řekla jakoby nepřítomně. Viděla ho. Viděla, jak se na ni dívá a jde k ní. Viděla, jak se mu objevil úsměv na tváři, když ji spatřil. Než přišel, pošeptala Kláře ,,Musím mu to dnes říct.'' Nic víc. Poté mu šla naproti.
Ihned ji políbil a nechtěl ji pustit. ,,Kde si byla ? A proč jsi nenapsala?'' byl rád, že jí vidí. ,,Co kdybychom vypadly. Spolu jen my dva a dnešní den.'' pohladila ho. ,, Jdeme.'' popadl ji za ruku a šli ze školy pryč. Bylo jim naprosto jedno, že jdou pryč uprostřed školy. Chtěli být sami. Bylo to naprosto dokonalé dopoledne. Jeden bez druhého se nikam nehnuly. Ale musela to udělat. Teď hned. Vše mu pověděla. Proč nepřišla. Kde byla a čím si prošla. I to, co ji čeká. Když vše dořekla, brečela. I jemu tekly slzy po tváři. ,,Nevěřím ti. Nemůže to být pravda.'' na nic víc se nezmohl.
Anna už do školy nepřišla. Poslední měsíce strávila s těmi nejbližšími osobami. Byli to její nejlepší měsíce za celý život. Nebyl dlouhý ale přesto by ho neměnila. Lukáš byl její oporou po celé dny. To ji dávalo sílu i naději, i když věděla, že žádná není. To on ji vždy uměl vykouzlit úsměv na tváři. A bylo tomu i poslední den. Ležela v nemocniční posteli. Její vlasy byli pořád krásně lesklé a husté. Její oči potemněly a rty. Rty co byli vždy tak plné a červené se chvěli. Přesto se však smály. Kašel ji trápil i ten osudný den. Byl víc bolestiví než kdy před tím. Byla unavené. Podívala se po pokoji. Viděla zrzavé kudrliny Nikol, ledově modré oči, které byli plné smutku, patřily Lucii. Vedle ní byla Klára. Její tvář ji uklidňovala. A konečně viděla Lukáše. V jeho očích viděla bolest a smutek. Snažil se usmívat, ale nemohl. Tichým hlasem řekla ,, Mám vás ráda lidi.'' všichni ji objímali, jak jen se dalo a říkali to samé. Poté odešli. Lukáš přišel k Anně. Vzal ji za ruku a nepouštěl. Díval se na ni. Představoval si ji, jakoby ležela v jeho posteli, jakoby to co prožívali, byl jen zlý sen. Sklonil se a dlouze ji políbil. ,,Miluju tě. A nikdy nepřestanu.'' zašeptal ji do ucha, aby to slyšela jen ona. ,,Já tebe taky miluju. A nikdy nepřestanu.'' zašeptala a objala ho ze všech sil. Byla to její poslední slova. Bolest ustala a Anna už nikdy svoje krásně zelené oči neotevřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dennys Dennys | Web | 7. ledna 2013 v 23:01 | Reagovat

Tak kritizovat tvé dílo si zatím netriufnu. Nápad skvělý, ale trochu méně rozvinutý. Ke konci jsem měla slzy v očích, jak jsem z toho cítila ty emoce.
P.S. Dlouhý příběh? Viděla jsi někdy moje jednorázové povídky? (smích)

2 Markét Markét | Web | 9. ledna 2013 v 18:39 | Reagovat

Opravdu mě to chytlo, měla jsem to přečtené za chvilku..skvěle napsané, jako by se to doopravdy stalo..

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 9. ledna 2013 v 20:09 | Reagovat

Sice pochybuji, že by to šlo takhle rychle, ale příběhu se nedá vůbec nic vytknout. Byl poutavý, dojemný a ne, že by to k nečemu bylo, ale i pouční.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama